Štěpánka: „V zrcadle neuvidíš krásu svojí duše“

Na začátek bych asi ráda uvedla, že já nikdy neměla váhu jako ostatní holčiny v mém věku, ať to byla 1. třída, nebo 5. Vždycky jsem měla alespoň tak o deset kilo víc. Neměla jsem ráda ty nevinné úkoly do matematiky na prvním stupni základní školy, jak každý měl říct svou váhu a potom porovnávat, vždy jsem na tento den chyběla. Věděla jsem, že to prostě ne. Ale jako malá jsem neměla moc potřebu hubnout. Ale druhý stupeň přinesl své starosti. V šesté třídě bych měla být takové děťátko, které se teprve rozkoukává ale já tenkrát chtěla něco začít dělat s mými 90 kilo v 11ti letech. Nezačala jsem zdravou cestou. Já seriózně od samého začátku toužila být anorektička. Začalo to tedy tím, že jsem přestala nosit svačiny a ve škole chodit na obědy. Přijela jsem domů a zalezla si do pokoje. Ale kolem třetí hodiny odpoledne mě mysl stejně ovládla. Ne, že by mi vadil hlad, ten vůbec. Milovala jsem ho. Ale měla jsem chutě. Neskutečné chutě. A tak jsem se vždycky najedla. Opakovalo se to takhle celý rok. A bylo to sakra namáhavé. Pamatuju si, jak jsem každý tělocvik utěšovala samu sebe, že další týden budu lehčí. Ale nebyla jsem. Vzpomínám si, jak má spolužačka byla anorektička a já jí záviděla. Já to chtěla taky.

woman wearing black and multicolored blouse and blue denim jeans facing mirror inside white concrete room

Foto: unsplash.com

 

V sedmé třídě jsem už měla dole 10 kilo. Vypadala jsem mnohem lépe. Stále při těle, ale lépe. Jenže se to opakovalo. Klidně jsem dva dny nic nejedla, denně pila vodu s citrónem a se zázvorem, protože prý nejlepší spalovač tuku. Ale třetí den jsem se vždycky přejedla. Ale nikdy jsem nezvracela. Počítala jsem si kalorie, to ano, ale vždy jsem je porušila. Neměla jsem vůli. Sledovala jsem různé filmy o anorexii, které jsou natočeny za účelem, aby dívky přeci přesvědčili, že anorexie není krásná. No já v nich hledala inspiraci. Vzpomínám si, když se rodiče rozváděli. Bylo to neskutečně náročné. Ale já tenkrát přemýšlela nad tím, že třeba nebudu mít co jíst a to je úžasné!

Jenže tenhle rok byl nejhorší. Objevila jsem totiž pro ana blogy a začala jsem se v nich vyžívat. Ne že bych je neznala, ale byly tam dívky, které tam sdílely své kontakty, aby si navzájem pomáhali hubnout. Neskutečné! Skvělá šance! Jenže jsem nikoho nepotkala, nikdo mi nepomohl. A tak se přesouváme na osmou třídu. Začala jsem chodit cvičit na kardio. Hodinu v kuse, vždy jsem přišla domů, dala si studenou sprchu, protože pálí kalorie a hrnek zeleného čaje, protože taky pálí kalorie. Ale vždycky jsem si přes den něco zobla. A jedna holčina mi napsala na instagram, že mi pomůže! Ta mě neskutečně drtila. Nelíbilo se mi to, lhala jsem jí že nejím, i když jsem jedla. O Vánocích jsem se přežírala, až se mi jednou o svátcích rozsvítilo. Řekla jsem si, k čemu mi je to neustálé trápení, když vím, že se takhle zhubnout nedá? Proč to dělám všechno do kola? A tak mě vlastně moje vůle, která byla k ničemu zachránila před tím, abych spadla do něčeho, z čeho se tak těžko dostává. Ano. Nevypadala jsem jako anorektička. Byla jsem tlustá vždycky. Ale všechno je to jenom v hlavě. A to, že jsem to tam v hlavě neovládala mi třeba i zachránilo život.

V zrcadle neuvidíš krásu svojí duše.

Štěpánka Pavlišová️